Sen nebo Skutečnost? FINAL!

23. října 2014 v 15:05 | Sasumi |  Povídky/FF
Ahoj lidi. Jugoška is BEST!!! Zase mě trochu hrabe :D No nic to vysvětlím jindy. Je tu třetí a poslední díl Sen nebo Skutečnost? Je delší než ostatní. Sice jsem přemýšlela, jestli ho nerozdělím ale to jsem si nakonec sama vymluvila :D (nechci si přiznat že se mi nechce) No nic, sice budete nejspíš už od začátku vědět jak to skončí ale i tak, HEZKÉ POČTENÍČKO :***



Byla jsem v šoku a vyděšená. ,,Co? Jak to někdo zjistil?'' Dost mě to zajímalo. Jediní dva co to slyšeli, byli přece Natsu a Happy a ti to být nemohli, jelikož jsou tu s námi. Snad to jeden z těch dvou nikomu neřekl?! S Lucy jsme se na Natsua zároveň otočili. ,,Já to ale vážně nikomu nevyžvanil.'' Šlo vidět, že mluví pravdu. Po nějaké té době přemýšlení, kdo by to tak mohl být, nás stejně nikdo nenapadl, tak jsme to přestali řešit. Ti dva se tam ještě nějakých deset minut o něčem hádali. Sice jsem je moc nevnímala, ale bylo dost jasné, o čem tam debatovali, když tam padlo, že oknem se dovnitř neleze. Když Natsu s Happym odešli domů, já a Lucy jsme šly spát. Nemohla jsem spát. Dumala jsem na tím, jestli má ten dopis něco společného s tím pocitem v cechu. Usnula jsem až nad ránem. Několik dalších dnů jsem trávila s Lucy v cechu. Žádný nový dopis se sice neobjevil, ale ten pocit že mě někdo sleduje, nepřestával. A co je nejhorší, nemohla jsem přijít na žádný způsob, jak se vrátit zpátky domů. To všechno mě pomalu, ale jistě přivádělo k psychickému zhroucení či šílenství. Říkejte si tomu, jak chcete. Jednoho dne, když jsme se s Lucy už chystaly jít spát, někdo zaklepal na dveře a pod nimi se objevila obálka. Naskočila mi husí kůže z toho, co by se tam teď mohlo psát. Lucy jí zvedla, otevřela a začala nahlas číst: ,,Buď to to o sobě řekneš zítra sama, nebo to udělám já.'' Vážně. Jak to dočetla, na chvilku se mi zastavil dech. Co když mi nebudou věřit? Kdo je ta osoba sakra zač?! Jak jim to mám vysvětlit? Všechny tyto otázky, ještě s nějakými dalšími se mi honili hlavou pořád dokolečka. Tentokrát jsem vůbec nespala a šlo to i následující den vidět. V cechu jsem pomalu usínala u stolu. Pořád jsem byla mimo a toulala se ve vlastních myšlenkách. Mám to říct, nebo ne? Když to neřeknu, zjistím, kdo je ta osoba. Ale co si potom o mně budou myslet, když jsem jim něco takového zatajila? Za tu dobu co tu jsem, udělala jsem si na ně úplně jiný obrázek než z anime. Když je člověk součástí něčeho, je to úplně jiné, než jen sledování z povzdálí. Smích, zábava a hlavně podpora a přátelství tu jsou cítit na každém kroku. Dnes jsem ještě pocit, že mě ta osoba sleduje, nezaznamenala. Že by tu dnes nebyla? To byl ale unáhlený závěr. Chvilinku potom co jsem si pomyslela, že dnes mé tajemství vydrží, jsem to ucítila. Hned jsem se otočila ke dveřím cechu. Stál tam kluk v mikině s kapucí přes hlavu. Do obličeje jsem mu tedy neviděla. Otočil se a odešel do zadu do cechu. A sakra. Co budu dělat? Nemám na výběr. MUSÍM TO ŘÍCT. Postavila jsem se a začala mluvit: ,,Chtěla bych vám všem něco říct…'' odmlčela jsem se. Lucy se na mě podívala se starostlivým výrazem: ,,Věžně to řekneš?'' já jen kývla. Teď si to už nemůžu rozmyslet, když se na mě všichni dívají a pokračovala jsem: ,,No, víte…já…já ve skutečnosti…'' páni. Leze to ze mě jak z chlupaté deky i když vím, co chci říct: ,,já… nejsem…Já ve skutečnosti nejsem z tohoto světa!'' když sem to řekla nahlas, tak to znělo dost divně. Sama bych tomu nevěřila. Určitě si budou myslet, že mi přeskočilo. Jejich reakce mě překvapila. Myslela jsem si, že se budou smát, nebo mlčet, ale oni místo toho začali křičet: ,,Takže další ze Země?'' ,,Bylo jasné, že sem ještě někdo přijde!'' a takové věci. Počkat. Další ze Země? Ještě někdo přijde? Najednou se ozvala Mira: ,,Sasumi, ty jsi tedy stejná jako Yukani?'' Lucy vykřikla: ,,Yukani je z jiného světa?! Jaktože mi to nikdo neřekl?'' Natsu se usmál: ,,Asi jsem na to zapomněl. Přišel sem pár měsíců před tebou, takže jsme to pak už nezmiňovali. Vlastně to je to co jsem vám přišel říct ten večer.'' já zamrzla. Yu…kani? Pár měsíců před Lucy? To znamená před 7-8 lety? Najednou vyšel ten kluk ze dveří vedle baru a sundal si kapuci. Mohl by to být…??? Začala jsem brečet jako nikdy. ,,Yuki?'' zašeptala jsem. On se usmál a mně se podlomila kolena. Pořád jsem brečela. Lucy si ke mně přidřepla: ,,Ty ho znáš?'' ,,Ano, ale…on…'' V cechu bylo ticho. Uslyšela jsem kroky a zvedla hlavu. Yuki šel směrem ke mně. Dřepl si a v tu chvíli mi to bylo jasné. Je to on. Já se zvedla: ,,Omluvte mě prosím.'' a vyběhla z cechu, jak nejrychleji jsem dokázala. Potřebovala jsem být sama. Dál od všech, co by se mohly na něco ptát. Doběhla jsem k jezírku v lese, které mi ukázala Lucy.Zvláštní na něm bylo to, že i když to byl les, na jeho břehu rostla nádherná sakura. Mluvila jsem si sama pro sebe: ,,To není možné. Jak to že je tu?! Měl být mrtvý!'' Najednou jsem si něco uvědomila: ,,Znamená to snad…že…i já…jsem mrtvá? Už se nevrátím domů?'' Hlavu jsem měla nad jezerem a slzy dopadaly na rovnou křišťálovou hladinu, na které se po dopadu každé slzy objevovali kruhy. Najednou se na hladině objevil odraz další postavy. Byl to on. ,,Věděl jsem, že sem přijdeš. U vody si se vždycky uklidnila. Vypadá to, že v tomhle si se nezměnila, i když vypadáš jinak a jsi starší. Promiň, že jsem zmizel.'' jakmile to dořekl, objal mě. Začala jsem se červenat a usmála jsem se. On vždy věděl co říct. Je to, jako když jsme byli malý. Takhle mě utěšil už nesčetněkrát.
Flashback:
Seděla jsem schoulená na břehu jezera a plakala. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky a otočila se. Stál tam Yuki a šel směrem ke mně. Tehdy nám bylo sedm. Sedl si vedle mě a začal mluvit: ,,Zase si se pohádala se sestrou?'' já jen brečela a jediné co ze mě vyšlo, bylo: ,,Jo.'' Oddělal mi ruce z očí a utřel mi slzy. Pak mě objal a dál povídal: ,,Neboj se, určitě to spolu zase urovnáte jako vždy. A kdyby ne, já tu pro tebe budu napořád.'' Měl pravdu. Párkrát jsem hádku vyvolala záměrně. Chtěla jsem cítit jeho objetí, hlas, prostě všechno.
Nebylo to jezero, co mě pokaždé uklidnilo, ale osoba, co mě držela nad vodou a podporovala, mě za každou cenu. On byl jediný, kdo mě dokázal upokojit, ať sem byla sebevíc smutná a po jeho smrti se mi zhroutil celý svět. Z dřív věčného smíška, co byla vždy otevřená světu ať se jednalo o radost či smutek, se stala dívka, co smutek skrývala hluboko v srdci a k sobě moc lidí nepouštěla. To byl následek ztráty milované osoby a nejlepšího přítele. Konečně mě začal mozek zase fungovat a uvědomila jsem si, že se pořád objímáme. Odtrhla jsem se od něho a zpanikařila: ,,C-co to mělo být?!'' on se začal smát: ,,Myslel jsem, že by tě to mohlo uklidnit. Vážně si se změnila.'' Nevím proč, ale v té poslední větě jsem cítila smutek. Nadechla jsem se, abych konečně řekla něco srozumitelného: ,,Máš pravdu, změnila jsem se. Konec konců je to součást života.'' Změnila jsem se před osmi lety. Tehdy co jsi zemřel, nebo jsme si to aspoň mysleli. Toto jsem chtěla říct, ale jaksi to nešlo. Sklonil hlavu: ,,Omlouvám se.'' Už jsem se na něj nemohla dívat. Po osmi letech ho potkám, i když jsem ho měla za mrtvého a nedokážu mu říct jedinou milou větu. Musela jsem zmizet: ,,Už musím jít.'' Vstávala jsem, ale on mě chytil. ,,Co se stalo po tom, co jsem zmizel?'' já ztuhla. Tento pohled jsem u něj nikdy neviděla. Vypadal, že je to pro něj důležitá informace a já měla sto chutí říct, že se mi zhroutil svět, ale co by si o mně pak myslel? Já se usmála: ,,To chceš říct vše, co bylo během osmi let?'' ,,Jasně.'' a nasadil stejný úsměv, jako malé dítě. Já si zase sedla a začala vykládat: ,,Tak, kde mám začít?'' ,,Od začátku.'' A tak sem teda povídala o všem možném. Od jeho rodiny, přes kamarády a spolužáky, až po střední. Sama sebe jsem schválně vynechávala, asi by totiž nebylo dobré mu říct o tom, jak jsem se chovala. Když jsem konečně domluvila, byla tma. ,,Nevíš, jak dlouho tu jsme?'' ,,Vůbec, ale asi pár hodin.'' ,,Asi bychom měli už vyrazit, nebo o mě bude mít Lucy starost.'' On jen kývnul a šly jsme. Po cestě skrz les jsme si ještě povídali o našem rodném městě a o tom jak se za ty roky změnilo. Tam, kde začínala Magnolie, jsme se rozdělili. Sice se ptal, jestli nechci doprovodit, ale už jsem mu nechtěla přidělávat další starosti. Přeci jen, dnes si toho musí hodně poskládat v hlavě. Prošla jsem nějak polovinu města a asi jsem někde zabloudila. Ocitla jsem se v zapadlé uličce, kde stěží svítila jedna lampa. Najednou jsem za sebou uslyšela hlas, po kterém mi naskočila husí kůže: ,,Copak tady děláš tak sama slečinko?'' vyšla sem rychlým krokem pryč odtud. Bohužel mi to nebylo nic platné, jelikož se přede mnou objevila další postava: ,,Ty si tu nová? Že jsme tě tady ještě neviděli.'' Teď jsem byla s rozumem v koncích. Zpanikařila jsem. Ti dva šli pořád blíž a blíž ke mně. Neměla jsem únikovou cestu a pořád kecali jakýsi úchylný nesmysly. Strach momentálně prostoupil každou část mého těla. Asi tak metr ode mě, když už natahovali ruce, kolem prolétlo něco jako vítr, ale trochu jinak zformovaný a ti dva najednou leželi na zemi. Ze svého transu jsem se rychle dostala. Rozhlédla jsem se, jestli toho člověka co poslal vítr, někde nezahlédnu, ale nikde nikdo. Běžela jsem přímo za nosem, a světe div se, za dvě minuty běhu jsem byla před domem Lucy. Otevřela jsem dveře a ona seděla v křesle. Nejspíš musela mít starosti. Přikryla jsem ji a šla taky spát. Další den v cechu proběhl stejně jako ty dřívější, jen na jeden detail. Yuki seděl u našeho stolu a zase jsem s ním mluvila o všelijakých věcech, změnách, lidech. Yukani si šel pro něco k baru, Natsu a Gray se zase prali, Erza se je snažila uklidnit, Wendy a Charla si povídali kousek dál a u stolu jsme zůstali jen já a Lucy, když v tom se najednou ozvala: ,,Vím, že je asi pozdě se na to ptát, ale co se stalo?'' Pořádně jsem ji nepochopila: ,,Co tím myslíš?'' ,,No, že v tom vyprávění vynecháváš sama sebe.'' Já zrudla: ,,Nic moc jen…''odmlčela jsem se a pokračovala: ,,…byl pro mě důležitý a pak…'' bohužel jsem to nedořekla, jelikož na mě Lucy zakřičela: ,,Pozor Sasumi!'' Já se otočila. Mířila na mě židle. Proč tu furt létá nábytek?! Nedokázala jsem se pohnout. Ztuhla jsem a čekala, že se mi něco stane, když v tom…vítr. Židle se rozpadla na kousky a spadla na zem. A bylo ticho. Teda spíš jen nachvilku, jelikož se potom zase Natsu Gray začali prát a ostatní se k nim přidali. Aspoň k něčemu ten útok byl. Lucy se přestala ptát a já byla jen ráda. Trvalo to až do večera a mě trochu znepokojilo, že Yuki někam zmizel. Další týden uběhl jak voda a já přestala vymýšlet způsoby jak se odsud dostat. Jsou tu skvělý lidé, kteří mě přijali mezi sebe a navíc je tu Yuki. Večer jsem šla z cechu rovnou k jezírku v lese, stejně jako každý den. Ztratila jsem se ve vlastních myšlenkách. Přemýšlela jsem nad klady a zápory mého pobytu tady. Lidé v cechu a ti co jsou na Zemi. Přátelé, rodina, vzpomínky a myšlenka na to, že mě mají za mrtvou. Aniž bych si to uvědomila, po tvářích mi stékaly slzy. Nevnímala jsem to, až do chvíle, co jsem uslyšela jeho hlas: ,,Neplač. Jsi hezčí s úsměvem na tváři.'' Vylekalo mě to a rychle jsem otevřela oči. Dřepěl vedle mě. Nevím, která část té věty přesně, ale rozesmálo mě to. Při té příležitosti jsem ho žduchla, ale trochu větší silou než jsem měla původně v plánu, takže přepadl. Sice se rychle zvedl, ale mě to rozveselilo. Ten jeho nepopsatelný výraz… Nakonec si sedl vedle mě a po chvíli ticha promluvil: ,,Proč si vlastně tady brečela? Pochybuju že to bylo kvůli hádce se sestrou.'' Já zase zesmutněla. Mí rodiče, sestra, Kay. ,,Ale to nic. Jen jestli se někdy vrátím a taky… jak se teď asi cítí. Jestli je to to stejné jak sem se cítila já po tvém zmizení tak…'' a sakra! To jsem neměla říkat! On jakoby teprve začal pořádně vnímat: ,,A jak si se cítila?'' ,,Pravdu?'' ,,Ne, jen holou fikci bez faktů. Samozřejmě že celou pravdu.'' Já se uklidnila, nadechla a začala: ,,Pravá skutečnost je ta, že od té nehody jsem už nebyla sama sebou! Nikdy jsem na to nepřestala myslet! Ten okamžik jsem měla před očima čtyři a dvacet hodin denně! S nikým jsem si už nebyla tak blízká! Nikdo o mě toho tak moc nevěděl! Ty jsi byl prostě výjimečný a já tě MILOVALA!!!'' konečně jsem to dostala ze sebe ven. To co jsem nikdy nevyslovila bylo venku a byla jsem za to ráda. I když to možná nebyl úplně nejlepší nápad. Vypadal že je v šoku. Zajímalo by mě co pro něj bylo nejtěžší pochopit. Jestli moje chování, nebo mé city. Když sem se po době mlčení chystala odejít, tak promluvil: ,,Já… cítil jsem to stejně a…'' odmlčel se. Zvedl ruce a z nich začalo něco vycházet. Vzduch. Přesněji magie. Ten samý druh co mě zachránil v uličce a v cechu. Takže to byl nakonec on, kdo na mě dával pozor. Jeho magie se opřela o sakuru a z ní začali padat květy. Bylo to nádherné. Takový zážitek se už člověku znovu nenaskytne. Jeden kvítek mi přestál na dlani. Yuki se mi podíval do očí a pokračoval v nakouslé větě: ,,Mé pocity jsou pořád stejné.'' Já neměla slov. Začali jsme se přibližovat. Dělilo nás už jen pár centimetrů a nakonec jsme se políbili. Je to přesně takové, jak jsem si představovala svůj první polibek. U jezera, kolem létají kvítky sakury a hlavně tu jsem s Yukim. Když jsme se oddělili potichu jsem zašeptala: ,,Taky to cítím pořád stejně.'' On se usmál. Zbytek večera jsme tam mlčky seděly vedle sebe a já měla hlavu na jeho rameni. Zároveň jsem se dívala na květ sakury, který mi přistál na ruce. Sice byla tma, ale jelikož byl úplněk, tak bylo dost světla. Měsíc se odrážel od hladiny jezera a ticho brázdilo noc. Takové štěstí jsem nepocítila už dlouho. Najednou promluvil: ,,Je tu něco co bych ti chtěl dát. Vlastně ti to chci dát od chvíle, co jsi sem přišla. Tak prosím, zavři oči.'' Udělala jsem, jak řekl. Obešel mě a dával něco na krk. Jakmile náhrdelník zapnul, přívěsek začal zářit. Postupně začalo zářit celé moje tělo. Ani jeden z nás nevěděl co se to děje. Ztratila jsem vědomí.

Opět jsem se začala vzpamatovávat. Člověku asi na zdraví nepřidá, když za nějakých 14 dnů prodělá tři ztráty vědomí. Najednou jsem ale něco zjistila: ,,Probouzí se! Rychle pojďte!'' ten hlas mi byl, až moc dobře jasný. Byla to Kay! Otevřela jsem oči. Ležela jsem asi v nemocnici a u mojí postele byla Kay, mí rodiče a nejspíš doktor. Doktor něco říkal, ale já mu nevěnovala pozornost. Jak jsem se dostala zpátky? Nebyla jsem náhodou u v Magnolii? Po chvíli šly rodiče něco prodebatovat s doktorem a v pokoji jsme byli jen já a Kay. ,,Kay?...'' musela jsem se zeptat na něco moc důležitého. ,,Co tady dělám? Co se stalo?'' Kay se zatvářila smutně: ,,No víš, jak tě srazilo auto, tak někdo zavolala záchranku. Naštěstí se ti nic nestalo, ale byla jsi dva týdny v kómatu.'' ,,Kómatu?'' nedávalo mi to smyls. Já přece byla ve Fairy Tail. Myslela jsem si, že se mi stalo to co Yukimu. Myslela jsem, že jsem ho znovu potkala, ale nejspíš to byl jen sen. Jen výplod mé fantazie. Kay mě nejspíš chtěla rozveselit, tak vykládala co se za těch 14 dnů událo. Já jsem byla potichu, nic nedělala a jen přemýšlela, když v tom mi docvaklo, že mám od probuzení sevřenou pravou ruku. Podívala jsem se na ni. Kay přestala mluvit a nechápala. Pomalu jsem ji začala otevírat a tomu byste nevěřili. Byl tam náhrdelník, na němž byl přívěsek ve tvaru květu sakury. Začala jsem brečet štěstím. Nebyl to žádný sen. Vše se to stalo. Za tři dny mě pustili z nemocnice a já pokračovala v obyčejném studiu posledního ročníku. Ovšem něco bylo jinak. Teď jsem již nežila ve smutku, nýbrž s vědomím, že se tam jednou vrátím a znovu se s ním potkám.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Babu Babu | E-mail | Web | 26. října 2014 v 16:42 | Reagovat

Boží!! :O Vážně uplně úžasné a moc se mi to líbilo! :) a ty obrázky taky! :)

2 Stell Stell | 26. října 2014 v 17:10 | Reagovat

To je dokonalý :‘33 Ale ta délka :‘DD
Taky moc překrásné obrázky <33

3 Sasumi Sasumi | Web | 26. října 2014 v 19:36 | Reagovat

[1]:

[2]: Děkuju oběma za pochvalu jak textu tak obrázků :333 Říkala jsem, že sem byla líná na to, to rozdělit xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama