Sen nebo Skutečnost? 1. kapitola

12. října 2014 v 14:30 | Sasumi |  Povídky/FF
Tak tady je má první povídka :D Tento článek je přednastavený z důvodu, že teď asi čekám před kulturákem než se sejdou lidi na průvod. No doufám že se bude líbit a už přestvám kecat. Jen teda vám řeknu že občas k tomu budou i obrázky.



Milý deníčku.
Dnes je to osm let od té nehody a já tomu pořád nemůžu (nebo spíš nechci) uvěřit. Jsem asi pošetilá, ale… Pořád věřím, že někde je. Možná za to může i ten fakt, že i když jsem už plnoletá, pořád věřím na kouzla. Chovám se jako malé děcko, ale vzpomínky se jen tak zahodit nedají. Nikdy na něj nezapomenu. Ty chvíle ať už krátké, dlouhé, veselé nebo smutné budu mít vždy a napořád uvnitř sebe.

Jakmile jsem to dopsala, zavřela jsem deník a schovala ho na bezpečné místo. Připravila jsem se a vyrazila do školy. Na rohu ulice na mě čekala moje kamarádka Kay. Ona je vždy veselá a vyzařuje z ní pozitivní atmosféra. Muselo se jí zdát divné, že jdu tak sklesle, jelikož se většinou směju s ní. Ať si myslela cokoli, na nic se mě raději nezeptala, protože věděla, co pro mě dnešek znamená. Cesta do školy byla víceméně tichá. Mě do řeči nebylo a Kay…no řekněme, že i kdyby něco říkala tak bych ji nevnímala. Ve škole, ať to bylo jakoukoli hodinu, jsem nemohla pochopit nic z toho, co nám tam učitelé vysvětlují a navíc jsem byla duchem mimo. O přestávkách jsem párkrát slyšela, jak za mnou holky chtějí jít a zeptat se co se to se mnou dneska děje, ale naštěstí je vždycky zadržela Kay. Nemohla jsem to vyhnat z hlavy. Ten okamžik před osmi lety… To jak přímo před míma očima…Jak on…

Po škole jsem radši hned vyrazila domů, abych se vyhnula otázkám na moje zvláštní chování. Každý rok je to stejné. Nikdo další si nevzpomene, jen já a Kay, přitom ona s tím nemá nic společného. Doma jsem vysypala tašku, do které jsem si naskládala všechny věci, které se ho nějak týkali. Na ruku jsem si dala malý ručně dělaný náramek, zhluboka jsem se nadechla a vyrazila s taškou přes rameno. Je to zvláštní, přestože je město každý rok jiné naše památky zůstávají stejné. Chodila jsem po městě a na každém našem místečku jsem se na nějakou dobu zastavila. Byla jsem všude. V parku, na dětském hřišti, u jezera a tak podobně. Moje poslední zastávka bylo místo jeho posledního odpočinku. I teď po osmi letech, když stojím před jeho hrobem, mám pořád ten jedinečný pocit, že někde je a naživu. Nedává to sice smysl, ale mě to dává aspoň kapičku naděje. Už jsem to nemohla vydržet. Rozbrečela jsem se. Nikdo mi to nemůže mít za zlé. Tyhle pocity skrývám před světem celý rok a jen dneska to ze sebe můžu dostat. Může to znít divně, ale začala jsem si s ním povídat. Sice mi neodpovídal, ale stačil mi ten pocit, že mi naslouchá. I když sem chodím tak často, dnešek je jiný. Jiný ve stejném smyslu jako každý rok v tento den. Nešlo to zadržet. Po tvářích se mi zase začali kutálet slzy. Věděla jsem, že dneska už víc nezvládnu. Zapálila jsem svíčku, rozloučila se, a odešla. Po cestě domů jsem míjela lidi, které znám. Všichni se smáli a byli šťastní. Nikdo z nich nemá ani ponětí co se stalo před osmi lety na den přesně. Všichni mají své životy a minulostí se nezabývají. Jen já. Ta, která vždy vystupuje z davu. Ta, jenž nemůže vymazat minulost. Ta, která skrývá pocity a s nimi i svou pravou tvář už tak dlouho. Nejde to. Prostě to nejde dneska udržet. Když vidím všechny ty veselé obličeje, můj smutek se ještě zvětšuje. Rozběhla jsem se. Bylo mi jedno že se na mě všichni lidé, které míjím otáčí. Jediné co jsem si teď přála bylo, být co nejdřív doma, zamknout se v pokoji a brečet. Musela jsem to ze sebe dostat. Tohle je moje pravá tvář. Tvář, kterou zná jen Kay. Ať jsem jakkoli stará uvnitř mě je malá holčička žijící v minulosti. Dívka, která má jen deset let. Dívka, která přišla o člověka, kterého měla tolik ráda. Zdá se mi, že to trápení je každým rokem horší. Pokaždé se víc a víc trápím. Občas přemýšlím, jestli by nebylo lepší, následovat ostatní a zapomenout na něj. Ale…i když se snažím sebevíc, něco uvnitř mě to nechce dopustit. Ta moje část žije v minulosti a navěky tam zůstane. Přišel ten čas. Čas, kdy se stala nehoda, co mi navždy změnila život. V 17:53 jsem přišla na to místo. Svět se pro mě zastavil. Já ztuhla a jen tupě zírala na místo uprostřed silnice, někde na přechodu. Nevím jak dlouho jsem tam tak stála, zdálo se mi že chvilinku. Najednou mi z tašky vyletěl papírek. Běžela jsem pro něj. Bohužel jsem se nerozhlédla. Vběhla jsem přímo pod auto. Na poslední chvíli jsem viděla na hodinkách čas. 18:00. Je to stejné. Stejné jako tehdy. Stejné místo, čas i příčina. Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná, že je to takhle nebo mám být smutná kvůli mé vlastní smrti. Normální člověk by asi reagoval jinak, ale já se usmála. Vybavila se mi jeho tvář, jak se na mě směje. Bylo to z toho dne, kdy jsme se potkali. Zase jsem se rozbrečela, tentokrát to nebyli slzy zoufalství, ale štěstí. Poslední myšlenky, co mi projely hlavou, byly. Už se nemusím trápit. Všechno je pryč. Je KONEC.


PS: Vím je to krátké, ale snad se líbila. Chtěla bych od vás slyšet kritiku, ohledně toho, v čem bych se měla polepšit :***

Vaše Sasumi
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama